V NÁS ŽIJÍ DĚDKOVÉ, I PRADĚDKOVÉ, ZBOŽNÍ I VZTEKLÍ

V horácké dědině Fryšava pod Žákovou horou působil od roku 1982 kněz Ladislav Simajchl (4.6.1922 narozený a 5.7.2010 v prach zaprášený i tělesnými pozůstatky pařátů zaplašený). Jeho životní cesta jako by parafrázovala claudelovskou metaforu o Bohu, který píše rovně po křivých siločarách. Ačkoli se chtěl stát literárním kritikem, vystudoval teologii a jako kněz působil na různých, převážně zastrčených místech Moravy (Klobouky, Panské Dubénky). Vždy se ale kolem něho vytvořil široký okruh přátel. Mladí lidé, umělci i známé osobnosti se sjížděli do jeho působiště. Za války poznal na nucených pracích nedaleko Mauthausenu básníka Jana Skácela, v padesátých letech zase nebojácným a velkorysým činem pomohl rodině vězněného básníka a dramatika Václava Renče. Ladislav Simajchl byl autorem několika knižních psychologicko–pedagogických přemítání, sbírek kázání i publikací, které se váží k historii a mytologii kraje a které se táží čtenáře, zda stojí za to rozjímat o vážnosti i nevážným způsobem.

MILOŠ DOLEŽAL: JAKO MLADÝ KNĚZ JSTE SE ZLE VYMLÁTIL NA MOTOCYKLU. JAK DOŠLO K TÉTO NEHODĚ?

Stalo se to na Slovácku, kde jsem začínal jako kaplan a učil tam přes dvacet hodin náboženství týdně. Napřed jsem chodil pěšky a pak jsem své žáky objížděl na kole, které jsem často nosil na ramenou, protože byly neprůchodné rozbité stezky. Potom mi ale farníci sehnali motorku. Byl jsem šťastný, ale dříve než jsem se pořádně naučil jezdit, jsem se vyboural a dost si namlátil ciferník. Lékaři nejdříve mysleli, že to nemohu přežít nebo že budu celoživotně handicapovaný hovaďák, poněvadž jsem měl zhmožděnou hlavu. Dávali mě dohromady celé měsíce. Ale říkal jsem si: Pane Bože, je to v tvých rukou, a mám-li sloužit lidem, tak ty už to zařídíš. A podobné to bylo, když jsem za války v Německu na nucených pracích zažil bombardování a těsně kolem mě lítaly střepiny. Má důvěra v Boha rostla. Vím, že člověk nežije jen v tom, co je hmatatelné a viditelné, ale že je zde ještě něco nedefinovatelného a nepopsatelného. Říká se tomu Boží milost. Je to takový abstraktní pojem, člověk si pod ním nedokáže nic moc představit. Mně se víc líbí přirovnání, že žijeme v Boží ruce. Moje životní zkušenost je taková, že je věčná škoda promudrovat čas o teologických teoriích, když je důležité žít v Boží lásce. A to je práce na celý život, pořád začínat a denně se to znovu a ještě jednou učit aplikovat na situace, do nichž se suneme. A žádný v tom není vyučený mistr.

KDYŽ JSTE ZAČÍNAL JAKO KNĚZ, PŘÁL JSTE SI BÝT BLÍZKO LIDEM, S LIDMI. MIMO JINÉ VÁS INSPIROVALI FRANCOUZŠTÍ DĚLNIČTÍ KNĚŽÍ. PODAŘILO SE VÁM TO?

Říct, že se to podařilo, to by byla moc velká pejcha. O to se člověk stále jen pokouší. S těmi dělnickými kněžími to bylo tak: jednak o nich prosakovaly různé zmínky a jednak za války při totálním nasazení bylo s námi v lágru asi šest francouzských studentů teologie právě ze semináře pro dělnické kněze v Lisieux. Ti mi slíbili, že když to přežijeme, zařídí u svého biskupa, abych mohl s nimi studovat a přivlastnit si ten nový stav, kdy se kněží připravují k životu mezi lidmi jako dělníci, údržbáři atd. Jenže se mi to nepodařilo. Když jsem se vrátil po válce domů, žádal jsem o to našeho biskupa a ten mi řekl: „Já tě pošlu do Francie a ty se tam naučíš pastoraci Francouzů. Napřed musíš vystudovat naši pastorálku, a až budeš hotový, tak tě tam na rok pustím.“ Nádhera. Skončil jsem v roce 1948. Tehdy v únoru, když na ulicích kvičely sirény, jsme zrovna měli přípravu na jáhenské svěcení. Moji kamarádi z lágru, komunisté, se v noci dobývali do brněnského semináře a řekli mi: „Laďo, honem si spakuj své věci a padej odsud, my to berem do ruky a je odhlasované, že taková verbež, jako jsou faráři, pude na Sibiř!“ Tenkrát jsem odpověděl: „Kluci, já toho moc o té Sibiři nevím, ale asi i tam budou lidé, a když už jednou chci být s lidmi, tak to risknu, a jak se povede druhým, tak se povede i mně.“ Do Francie jsem sice nejel a formálně se ze mě dělnický kněz nestal, ale chtěl jsem někde žít a být viditelným pařezem, za kterým může každý přijít, sednout a říct: „Poslouchej, já mám potíže s děckama, ona mě ta chasa nechce poslouchat a já už si nevím rady. Ono je to líný a neposlušný. Co mi umíš poradit?“ Aby se setkali s někým, kdo jim řekne: „To ti gratuluji, že máš taková živá děcka, to je ohromné, protože jsou normální. Buď rád a děkuj Pánu Bohu.“ – „No jo, ale jak to mám snést?“ – „Jednoduše: řekni si, když je jim deset, tak se chovají jako desetiletí. Jsou hloupoučtí a líní, jakos byl ty, jako jsem byl já, jako je každý v tom věku. Ale řekni si – za deset let budou moudřejší a tu chvilku to s nimi musím vydržet a žďuchancovat je tím správným směrem. Musí mě to ale bavit, musím se spíš pod kůží pochichtávat, i když na ně valím oči.“ To je služba kněze lidem.

BYL JSTE KNĚZEM V TĚCH NEJTEMNĚJŠÍCH DOBÁCH – KONEC VÁLKY, PADESÁTÁ LÉTA, NORMALIZACE – CÍTIL JSTE V TĚCH TOTALITNÍCH PUSTINÁCH BOŽÍ VEDENÍ?

Nebudu tvrdit, že to bylo lehké. Když jsem se v šedesátých letech dostal jako farář z Klobouk do Brna–Králova Pole a mohl jsem konečně dělat všechno, co kněz má a chce, tak jsem byl jako v Jiříkově vidění. Trvalo to necelých šest let, ale bylo to něco překrásného. A právě tam jsem byl dokopán k tomu, abych začal psát. Jednou za mnou přišla skupina farníků: „My jsme se dohodli, že když už si dáváte práci, abyste kázal srozumitelně, s humorem a bez planého moralizování, tak by to nemělo být jenom pro nás, co jsme tady. Vy to napíšete a my se už postaráme, aby to šlo dál do světa.“ Nezbylo mi než – váhavě a nerad – slíbit, že se o to pokusím. Básník Václav Renč byl můj tvrdý kritik. Když byl zavřený, žila jeho rodina na faře v Kloboukách, a když se pak vrátil z kriminálu, říkal: „Jsem ti něco dlužen.“ Odpověděl jsem: „Tak tedy dobrá, budeš „platit“. Cokoli na mně uvidíš poťapaného a nepořádného, přijdeš a vlepíš mi to mezi oči – tohle nám kněžím schází.“ A tak Václav dostal bojový úkol a poctivě ho plnil. Kolikrát se stalo, že se po mši nahrnul do sakristie: „Ladislave, dneska jsi řekl pět vět a já už věděl dopředu, jak bude celé tvoje kázání vypadat. Bylo to plácání, tak jak se už po staletí v církvi občas zbožně plácá.“ Tato kritika mi velmi pomáhala a byl jsem za ni vděčen.

ZA VÁLKY JSTE OSOBNĚ POZNAL ČESKÉHO BÁSNÍKA JANA SKÁCELA. JAKÝ TO BYL ČLOVĚK A JAKÁ BYLA JEHO VÍRA?

Při totálním nasazení za války v rakouské zbrojovce jsme měli příležitost ke krásnému hádání. Měli jsme se rádi a to je pak hádání obzvlášť krásné. Lákavé. Neotřepané. Mezi dvěma mladíky zapálenými pro ideály Dobra, Pravdy a Krásy, které on viděl zosobněné v marxismu–leninismu a já v křesťanství. Chutě jsem ho dráždil tvrzením, že on je stejně zbožný a věřící jako já. Že on věří a vyznává tytéž ideály jako my křesťané. On na to reagoval tvrzením, že my o ideálech lidství víc mluvíme, než konáme, zatímco oni, marxisté, dobrý a spravedlivý svět pro lidstvo vybojují. Ale Honzík nebyl drsný bojovník, celou bytostí byl jemný a citlivý básník.

CO ASI PROŽÍVAL, KDYŽ PRAXE MARXISMU–LENINISMU UKÁZALA PRAVOU TVÁŘ CELÉMU NÁRODU I JEMU OSOBNĚ?

Jestli na někoho platilo Rahnerovo označení „anonymní křesťan“, pak to byl nepochybně Jan Skácel.

STALY SE PRO VÁS ONY „DUCHOVNÍ ŠTACE“ V PANSKÝCH DUBÉNKÁCH ČI ZDE NA FRYŠAVĚ MÍSTEM VYHNANSTVÍ? NEBO SE NAOPAK ONEN „KONEC SVĚTA“ MŮŽE V URČITÉ PERSPEKTIVĚ STÁT PROSTOREM SVOBODNÉHO A NAPLNĚNÉHO SOUŽITÍ?

Když jsem šel z Brna do nejvzdálenější farnosti Panských Dubének, tak jsem se litoval. Vyhnanství! Co všechno tam nebudu moci dělat! Když už jsem měl sbaleno a odjížděl, jedna známá mi poslala rezolutní dopis: „Ladislave, všude rostou stromy, všude je Boží svět a všude jsou lidi, kteří potřebují někoho, kdo by tam seděl a mohl jim pomáhat orientovat se, když se jim zamotá hlava. Tak nefňukej a nelituj se, není důležité, kde člověk je, ale jak dobře tam je budiž co k čemu!“ Ta slova jsem měl vystavená na očích a pomohla mi přestat se litovat. Už mi nevadilo, že jsem ve Vyhnálově. A ten druhý vyhazov sem do Fryšavy? To už jsem měl zkušenost, že knězovo působení nezávisí na tom, kde je, ale jak je ochotný a připravený být lidem k dispozici.

O FRYŠAVĚ JSTE NAPSAL STRUČNOU HISTORII, SEPSAL JSTE I LIDOVÉ POVĚSTI Z KRAJE. CO VÁM VÝPRAVY DO MINULOSTI, K PŘEDKŮM, VYJEVILY?

Moje rodiště je kousek odsud, Hamry u Žďáru. To je takový řetěz hamrů na řece, který tam žďárský klášter nasázel pro zpracování rudy. Když jsme jako malí kluci na podzim ještě bosi pásli krávy na posečených loukách, za Žďárem na obzoru svítávaly bílé zasněžené kopečky. Ptali jsme se: „Mami, co to je?“ A maminka odpovídala: „Děti, to je Fryšava.“ A zjara, když jsme už zase běhali bosí a pásli housata, zase tam na obzoru svítila ta Fryšava. Takže si ji od dětství představuji jako Antarktidu nebo Severní pól. A teď jsem se najednou v té Fryšavě ocitl a potřeboval nějaké lidské sblížení, abych se tady necítil cizí. Začal jsem tedy shánět pověsti z tohoto kraje. Mnozí prohlašovali, že tu žádné nebyly. Ale ukázalo se, že zde jsou, kouzelné a originální. Pro mne znamenaly cestu, jak najít pohled do zdejší krajiny a jak děti učit dívat se básnivýma očima na přírodu. Vědí, že když jdou potichoučku lesem, občas se za nimi ozve prásk! A že jedna pověst říká, že na Fryšavě žil nesoucitný hajný darebák, který honil a pokutoval babky, když si do lesa vzaly tragač na klestí. Teď tam za trest musí chodit a sám sekat dřevo. Ty pověsti byly takový lidový katechismus, který poeticky vysvětloval, že za zlé chování se platí, a tvrdě. A minulost kraje? Dobrým zdrojem jsou matriky a farní kroniky. Vyprávějí o tom, jak se vedlo předchozím generacím a jak tady lidé bojovali s bídou kraje. Vytvářet vědomí návaznosti je nesmírně důležité. Že tady nejsem nějaký spadlý z višně, ale že ti před námi, prapředkové, měli nějaký osud a nějakou povahu. Dá se to vystopovat. Naši dědkové i pradědkové žijí v nás. Zbožní, vzteklí, hodní, zlí, kumštýři, lajdáci, vožralkové, svědomití, v celém tom řetězci není žádná mezera. A s tím dědictvím se človíček rodí a pak nastupuje to, čemu se říká růst, vychovávání a sebevýchova – co z těch potencí rozvinu nebo potlačím. Rozvinu třeba dědka, který byl výborný muzikant ve venkovské kapele. Nebo mohu být líný, a když mi rodiče koupí housličky, tak je hodím do kouta a šikovný dědek je vyřazený. Je na každém, jestli si vezme to dobré, nebo nechá rozvinout ty vzteklé, líné a zlé.

JISTĚ JSTE VE FRYŠAVĚ POZNAL TAKÉ STARÉ MOUDRÉ HORALY. VŠIML JSEM SI, ŽE NA JEDNOM Z MÍSTNÍCH DOMŮ JE PAMĚTNÍ DESKA VĚNOVANÁ POŠŤÁKU RUDOLFU SMOLKOVI, KTERÝ TU ROZNÁŠEL POŠTU V LETECH 1933 AŽ 1975 A PRÝ NACHODIL V ZIMĚ V LÉTĚ TÉMĚŘ DVĚ STĚ TISÍC KILOMETRŮ. S TĚMITO ORIGINÁLNÍMI A SVEŘEPÝMI LIDMI ODEŠEL KUS STARÉHO DOBRÉHO SVĚTA. MÁTE OBAVY O TEN DNEŠNÍ A BUDOUCÍ?

Rudolfa Smolku jsem znal. To byl stařeček, kterému úsměv nezmizel z tváře. Neznali jsme ho jinak než jako špásovného dědka, který – ať bylo jak bylo – všechno dovedl převést do jemné humorné roviny. Chodíval jsem za ním, když už byl hodně starý, a nebyl to žádný naříkálek nebo vzdychálek. Pořád s tím úsměvem. To byli lidé, které drsné prostředí a těžký život zformovaly a něčemu naučily. Dnes bohužel často reagují jako naše psisko Čudlík, které támhle poštěkává na chodbě. Když se mu něco nezdá, něco ho překvapí a zneklidní, neví nic chytřejšího, než štěkat, nadávat a rozčilovat se. A kolik lidí neví nic chytřejšího, když něco neznají, než zareagovat negativně. Mají pocit, že výchova dětí je jistější a bezpečnější, když stále něco zakazují a říkají na všechno Ne! U dětí je potřeba něco víc než jen zakazovat a poroučet. Důležité je, aby mladí lidé měli v učitelích, kněžích, moudrých strýcích a přátelích příklad, aby kolem nich byli jednotlivci, kteří dovedou v člověku to lidské a dobré rozvíjet a pěstovat.

KDYSI JSTE ŘEKL, ŽE V LASKAVÉM HUMORU JE ZNÁT NAŠE KŘESŤANSKÁ SVOBODA. MYSLÍTE, ŽE LASKAVÝ, OSVOBOZUJÍCÍ HUMOR PATŘÍ KE KŘESŤANSTVÍ?

Humor a pohoda duše se v člověku zabydluje a rozvíjí natolik, nakolik se člověk zbavuje strachu. Já jsem za desetiletí života nabyl přesvědčení, že největší ohrožení člověka snad ani není v lidech, ale ve strachu. Je tolik věcí, kterých se člověk podvědomě i vědomě bojí. Člověk, který se bojí, je přikrčenec. Je důležité naučit se strašákům smát a vidět spíše humornou podstatu věci. Nebát se, že mi nevyjde výchova dětiček. Koukat na to s humorným nadhledem, jak ta moje housata zakopávají o svět, protože jsou ještě mladá a hloupá, a já je musím vést a učit láskyplně humornému pohledu.

Nakolik totiž člověk skutečně žije duchem evangelia, natolik se dokáže chechtat vlastní nešikovnosti a hlouposti druhých a dívat se na druhého s láskyplným humorem. Servire Domino cum lætitia bylo heslem v klášteřích – služte Pánu Bohu s radostí. Není jiný způsob, jak sloužit Bohu, než s radostí. A křesťanství je veliká škola, jak si nezmařit a nepokazit život. Jak skutečně vychutnat ten dar, který jsem vyfasoval v podobě spermie, hezky, bez úzkosti a bez křeče a hlavně bez všelijakých strachů. Tomu říkáme smysl a poslání křesťanství: učit lidi, jak si hezky prožít život. Nějaký učený teolog by nad tím možná zvedal obočí, co to hlásá ten farář ve fryšavským pralese, ale já si to vzít nenechám, hlásám to celý život a těším se, že na této bázi bude postavena celá věčnost a celé nebeské království. Na téhle radosti.

TÍM JSTE MI NAHRÁL NA POSLEDNÍ OTÁZKU. JAK SI FRYŠAVSKÝ FARÁŘ PŘEDSTAVUJE NEBE A POSMRTNÝ ŽIVOT?

Představami o nebi jsou zaplněny celé knihovny, učení páni o tom psali. Mně vystačí představa z knih Terezičky Ježíškovy. Také se jí ptali, když ležela na posteli a kašlala z posledních zbytků plic, jak si představuje to nebe, co se tam tak těší! A ona říkala: „Já věřím, že tam kolem mne nebudou žádné studené tváře…“ Tak tohle poznání jsem koupil ve výprodeji žalu a hojnosti přebytku. Nebešťan je ten, kdo při vstupu do nebeského království objevil, že dechem věčnosti je radost. Já jsem si k tomu po zkušenostech celého života, jak pořád válčím se svými chybami, lajdáctvím a nepodarama, přidal, že nebe je místo, kde ani já nebudu moci nikoho zarmoutit. Už nebudu mít starost, abych někomu neublížil a nezarmoutil ho. To u nás kněží není žádná maličkost, protože mluvíme a musíme mluvit, ať chceme nebo ne, často lidem do života. A říkáme jim věci, které mohou ovlivnit jejich život, a běda mi, kdybych plácl něco neuváženě a lehkomyslně jen proto, abych se vytahoval či dělal důležitým. Místo toho, abych řekl: „Člověče, tohle mi není také jasné, já o tom musím moc přemýšlet.“ Nebezpečí, že někoho zarmoutíme, ublížíme mu, hrozí nám všem. Tam už ne. Je to naivní neposkvrněná představa, ale mně se přesto moc líbí. A k tomu ještě další a nádherné věci – kolik je toho, na co jsem v životě narazil a nevěděl, jak dál, a říkal si: „Tak počkat, tohle si musím pamatovat, a až budu Doma, tak se na to hned zeptám.“ Tolik je věcí, kterým nerozumím, například proč děti mají být trápené, tam se mi to ujasní, v zrcadle Boží moudrosti. Jak já se těším na to, že si povykládáme s Honzou Skácelovým, protože si budeme rozumět, a s Janem Husem, který je mi také nesmírně sympatický, protože mu nebyly lhostejné nepořádky v církvi. A to je zvědavost, ta třetí věc, na kterou se těším, že bude podstatou mého nebe. Jsem moc zvědavý na spoustu věcí a těším se, že mi tu radost nezakaboní ani žádná strašidla a žádné nejistoty. Mnozí to nechápou a říkají: „Tak pořád kážeš o tom nebi a jak to, že tam nepospícháš? Já na tobě nepozoruju, že by ses tam vyloženě hnal.“ A musím vysvětlovat: „Člověče, já tady mám ještě práci, já nemám čas. Tam budu mít celou věčnost, ale tady mohu být snad ještě užitečný.“ Dokud jsem k užitku lidem, tak jsem tady rád. Já tam nepospíchám, to mi neuteče. A tak se zatím těším.

CO SE UDÁLO S JEDNÍM INTERPRETEM OSMI GRAMŮ ŠTĚSTÍ BEZ GRAMMY PŘED 8 LETY?

Daniel Nekonečný (1966)

Bohové planet učinili ze Země sídlo Království rozkoše a pověřili Daniela Nekonečného, aby založil královskou vibrační tlupičku Šum svistu, která má za úkol působit blahodárnými léčivými vibracemi na receptory blaha všech lidí a zvířat a vytvářet nekonečné hudební slasti plné radosti pro všechny bytosti vesmíru. Tak se dělo, děje a bude dít. Navždy.

Před osmi lety sem, před osmi lety tam ve Filtru a v podobném orientálním i středoevropském klimatu, v Sýrii tou dobou žádný výbuch teroru hudby nezněl v pět.

PONDĚLÍ (RESPEKTIVE UŽ ÚTERÝ) 17. BŘEZNA – 0:31

V této hodince duchů vytvářím s trumpetisty magický obřad na oslavu boha měsíce, kouzel a hudby Thovta. Troubíme v mé observatoři na mořské lastury a světelné nástroje z dob faraonů a pomocí soustavy zrcadel a vodních gejzírů vytváříme umělou duhu z paprsků Luny. A jelikož to dává našim tělům a duším afrodiziakální a energickou výživu, natáčíme to a budeme dodávat našim svěřencům v rámci regeneračního programu péče na webovkách www.sumsvistu.cz.

ÚTERÝ 18. BŘEZNA – 19:42

Jelikož je tělo můj hudební nástroj, tak ho dle rady boha harmonie, zdraví a slunce Apollóna opečovávám. Navštívil jsem Thaifit, kde v náruči masérek z thajského království probouzím esprit v každém atomu svého těla, aby mě zvuky a tóny mohly rozeznít jak zvon, který zbaví každou duši smutku a pohrom a každé srdce rozbuší pohodou a rozkoší.

STŘEDA 19. BŘEZNA – 21:34

Právě jsem na sněmu ambasadorů Království rozkoší. Domlouváme termíny iniciací, zasvěcování nových členů a předávání Nobelovy ceny rozkoše.

ČTVRTEK 20. BŘEZNA – 1:35

Ve svém chrámu pohody si připravuji koupel plnou kouzel s medem a mlékem. Jindy třeba s olivovým olejem jako Kleopatra a faraóni nebo s kořením a bylinkami: šafrán, anýz, kurkuma, heřmánek, máta, růžové květy nebo voda z růží. Vzpruhu dodá koupel v rašelině. A když si jako bonus dáme afrodiziakální nápoj Zeus – čaj ze ženšenu, pepře, mrkve, celeru a hřebíčku – slaví náš organismus nekonečný orgasmus!

PÁTEK 21. BŘEZNA – 12:03

Dnes mám tak nabitý program, že bych se potřeboval pohybovat rychlostí světla nebo aspoň jako Muhammad Ali, který ujišťoval, že je tak rychlý, že když zhasne v pokoji, je v posteli dřív, než je tma.

Letím z několika zkoušek, kde jsme vymazlovali každý úder a tón, za svým pyrotechnikem, veleknězem boha ohně Agni, abychom dopilovali ohnivou choreografii. Je stará známá věc, že pomocí ohně se člověk zbavuje negativních energií a pročišťuje se a že kombinací ohně, tónů a rytmů lze uzdravovat ze všech zrádných nemocí.

SOBOTA 22. BŘEZNA – 18:42

I když mám tvůrčí uragán, dovolil jsem si zastavit se na pár vteřin u borovicového háje a vychutnat voňavý třpyt a esprit vesmíru a nádherný klid, i když jen zdánlivý, protože i když stojím, tak spolu všichni i s naší planetou a celou sluneční soustavou svištíme dvěstětřicet kilometrů za pouhou vteřinu galaxií. Cítíte také ten opojný let současností do budoucnosti? Kocháte se tou jízdou nebo jste jen přimraženi strachem z něčeho trapně nedůstojného?

NEDĚLE 23. BŘEZNA – 16:43

Vychutnávám si největší bohatství na světě, a tím je pohoda! Je třeba proměňovat každičkou patrnou vteřinu za rozkoš, protože pobyt obchodníka s deštěm do suchopárných představ suchozemců na planetě Zemi by se mohl klidně také přirovnat k zájezdu, který jsme dostali od božské cestovky. Tak si ho vychutnávejme, aby nás pak v nebi nemrzelo, že jsme byť jediný den promarnili nebo protrápili kvůli prkotině.

Pokud nejde o život, jde o kulový ocet s houbami z katalogu prašivek. Posílám vám nekonečné vnitřní slunce, aby rozjuchalo a rozzářilo každou molekulu a atom ve vašem výsostném těle a pompézní duši!

(text: VERONIKA KOLOUŠKOVÁ, radar na vochechule v molekule)

PJOTR FIALA Z MŇÁGY A ŽDORPU, JEHOŽ PARTA VYDALA NEOBYČEJNĚ OPTIMISTICKOU DESKU UŽ PŘED OSMI LETY, JEHO TELEVIZNÍ POŘAD LADÍ NELADÍ JE TAKÉ OBČAS HAPPY ÚKAZ, UVIDÍME, JAK NA TOM BUDE SÁM LEGENDÁRNÍ ŘÍZEK Z VALMEZU.

MARTIN KRUŠINA, FILTER 2008:

CO MOMENTÁLNĚ NEJVÍC POSLOUCHÁŠ?

The Cure. Máme všechny alba, různý živáky a výběry rarit, DVD. Hrozně moc se nám páčil ten pražský koncert a kdyby to vyšlo, zajeli bychom si na ně v létě do Ameriky. Na pořádnej vejlet all inclusive.

JAKOU PÍSNIČKU SI NECHÁŠ ZAHRÁT NA SVATBĚ / POHŘBU?

Na svatbě mi hrála Mňága, brali jsme se během koncertu v karlovarském klubu Rotes Berlin. Pohřeb ještě stále nemám promyšlený…

NA JAKÉM KONCERTĚ JSI NEJUDATNĚJI ZAPAŘIL, VÍŠ TO?

Na koncertě Slepého střeva, jehož jsem byl členem, v roce 1983 v hospodě na Dolní Bečvě. Seděl jsem u kamen a chlastal s kamarády z kapely pivo a vodku. Teprve když jsem se po pár hodinách šel vychcat, zjistil jsem, že odehrát koncert nebude jen tak a že ve stoje to rozhodně nepůjde. A nešlo.

Jinak jsem si strašně užil kdysi za komančů na Nico v hospodě za Brnem nebo když jsem poprvé viděl na nějakém fesťáku Fixu nebo jsem čučel z pěti metrů na Boba Dylana a sral blahem nebo jsme teď trsali na The Cure a já jsem se bil do hlavy, jak jsem na ně mohl zapomenout a když se Robert Smith přiloudal na pódium, ječel jsem: „Jéžiši, to je fakt on, to je on!!!“

JAKÁ HUDBA TI TOTÁLNĚ LEZE NA NERVY?

Mrtvá. Nudná. Bez názoru. Tupá. Bez nápadu. Recyklovaná. Pseudotakytaktymoderní. Okopčená do posledního heknutí. Připosraná. Bez rajcu. Odhadnutelná. A ještě k tomu zbytečně drahá, nadhodnocená.

KDO TI VISEL NA ZDI, KDYŽ TI BYLO PATNÁCT A PŮL?

To jsem ještě věřil, že naši zemi zachránila Rudá armáda Spásy před kapitalistickým otroctvím, a znal jsem jen skupiny, které se probily přes železnou oponu a mou tupost až ke mně. Měl jsem ale z polského časáku vystřiženou fotku disko kapely Eruption, kterou jsem miloval kvůli písničce I Can´t Stand The Rain, kterou jsem slyšel na dovolené v Bulharsku v autobusu cestou z vlaku do kempu a posral jsem se z toho.

MÁŠ OD NĚKOHO PODEPSANÉ CÉDÉ?

Od Davida Byrne z Talking Heads. Vetřel jsem se na tiskovku v tom vysokém hotelu u Nuseláku a zíral na svoji modlu, jak s kamenným ksichtem suše odpovídá na povětšinou ne moc věcné dotazy a otazníky.

KDYŽ SE ŘEKNE DANIEL LANDA, VYBAVÍ SE TI ŠUM HOŘE Z ROZUMU ČI VÍC SWISTU ŠTĚSTÍ NEŽ ROZUMU…

Daniel Landa. Rozporuplnej chlapík, kterej se tak motá, až je mi sympatickej. Asi má na něj dobrý vliv jeho manželka, bych řekl, pozoruje celý ten humbuk jak hamburger z fakt velké dálky konzumentky popcornu.

KTERÁ ZPĚVAČKA TI PŘIJDE NEJVÍC SEXY?

Chtěl jsem být vtipný a napsat Alice Cooper, ale nechci se dotknout všech těch fakt sličných a příjemných holek, které se motají v hudbě…

JAKÝ MÁŠ NEJŠÍLENĚJŠÍ ZÁŽITEK SPOJENÝ S HUDBOU?

Výslechy na StB a tlustou složku s našima textama na umakartovém stole. Najednou mi došlo, že dvacáté století je fakt stoletím elektrické kytary a že se jí bojej i komouši se všema těma milicema, policajtama, obuškama a kontrolou skoro nad vším.

ZA KTEROU MUZIKU, KTERÁ SE TI LÍBÍ, SE STYDÍŠ PŘED SVÝMI PŘÁTELI?

Za žádnou. Mí přátelé mě znají a ví, že jsem blázínek. Mám mnoho hudebních úchylek, občas ulítnu na brutálním deathmetalu, někdy si do omrzení pouštím Duran Duran – Vertigo Do The Demoliton (Mantronix Master Mix). Zuzana Labuťová tvrdí, že všechno, co poslouchám, je pomalé, ale není to pravda. Jsem daleko větší pošuk, než by bylo patrno z hudby, kterou sám hraju, ale to už je fakt moje věc, moje sranda navíc :)